V den odjezdu jsem nemohla dospat. Vzbudila jsem se o půl hodiny dříve a první věc, co mi proběhla hlavou, byla ,,jedeme na výlet,, . Samou radostí jsem začala tancovat po pokoji. Pak mi ovšem došlo, že vypadam jako úplný blázen a šla jsem se připravit.
Cesta naším autobusem probíhala v klidu, vzhledem k tomu, že řidič seděl na druhé straně autobusu. A tak jsme toho museli pořádně využít. Nejprve jsme začali zpívat za doprovodu kytary, nebo ukulele. Zjištění, že po našem vystoupení nás řidič neprohodil oknem, mě stále udivuje. Následně jsme spolu začali žvanit a to nám vydrželo, dokud autobus nezastavil! Celkem nás zarazilo, že se před námi netyčil kemp, ale zámek. Já jsem také patřila mezi ty, kteří si mysleli, že prohlídka zámku bude příšerná nuda, ovšem situace se změnila po tom, co nám přiřadili mladou průvodkyni. Poslouchat, jak nám zpaměti odříkává naučený text, který se jí často pletl, mě pobavilo.
Příjezd do kempu někteří z nás oslavili skokem do chladné, avšak příjemné vody. Ještě tento den jsme poté ušli 18 kilometrů tamější přírodou. Druhý den ráno jsem se cítila, jako přejetá nákladním autem. Bolely mě nohy a byla jsem ospalá, ovšem ani to mi nezabránilo těšit se na celý den. Hned po vydatné snídani jsme vyrazili na koloběžky. Na obloze nebyl ani mrak, a proto nám časté přestávky ve stínu přišli vhod. Občas jsem byla v pokušení skočit do nejbližší vody, kterou jsme nalezla, a to i s koloběžkou a batohem. Nakonec jsem to však vydržela a společně jsme dorazili na břeh řeky. Odtud jsme v kánoích směřovali zpět do kempu Zrcadlova koza, ve kterém jsme bydleli. Na řece Jizeře na nás čekaly různé nástrahy v podobě kamenů, větví a v neposlední řadě i foťák naší paní učitelky. Vše jsme překonali a i přesto, že nejsme žádní profíci, dařilo se nám.
V kempu, jen co jsme se najedli, všichni znovu vyběhli ven skotačit. Svůj volný čas každý využil po svém. Někteří se šli koupat, jiní skákali na trampolíně v zemi, která nám po dobu tří dnů byla k dispozici. Navečer jsme se šli umýt, poté seděli u ohně a čekali na to, až budeme moci vyrazit na stezku odvahy. Pokaždé vyrážela po pěti minutách trojčlenná skupinka a mizela ve tmě. Každý si měl počítat svíčky, které po cestě potká. Na konci, pokud jsme vyřešili hádanku, na nás čekala sladká odměna.
Následující a zároveň také poslední den našeho výletu nás div nemuseli z postele tahat násilím. Na nohách jsem se udržela jen horko těžko a u snídaně mi málem klesla hlava do talíře. Myslím si, že jsem ale nebyla jediná, kdo by nejradši usnul. Jen co jsme si po snídani stihli zabalit všechny věci, vyrazili jsme na zpáteční cestu a vzhledem k tomu, že jsme neměli zaplacený autobus, který by nás odvezl až domů, museli jsme jít na vlak.
Po návratu na častolovické nádraží jsem se divila, že mě moje vlastní mamka poznala, neboť jsem vypadala jako strašák. Celé dny strávené na sluníčku nebo ve vodě a plně nabitý program mě úplně vyždímaly. Na tento výlet budu ještě dlouho vzpomínat jako na jeden z řady skvělých výletů strávených se skvělou třídou.
Kapuciánová Šárka (7. A)
